Připadá si jako v krásném snu. Z hráčů, které ještě nedávno obdivně sledoval v televizi, jsou nyní jeho spoluhráči. Osmnáctiletý rozehrávač Adam Lukeš se s Beksou chystá na svoji premiérovou sezonu v NBL.
Adame, začněme od konce. Vzhledem k tomu, jak rychle po svém letním příchodu do Pardubic ses zabydlel v sestavě Beksy, proti jakým týmům sis v přípravě zahrál, kolik minut dostáváš od trenérů, nepřipadáš si v posledních týdnech trochu jako ve snu?
"Určitě, je to tak. (pousmál se) Ještě v minulé sezoně jsem se na své spoluhráče i protihráče koukal jenom v televizi, a najednou jsem s nimi na jednom hřišti, v jedné šatně, na trénincích... Musím říct, že je to pro mě strašně zvláštní pocit, ale samozřejmě jsem za to všechno opravdu moc rád!"
Zmínil jsi zvláštní pocit. Jaké emoce se v tobě mísí?
"Musím zopakovat, že je to hlavně velká radost a vděk. Vnímám to jako nějakou odměnu za to všechno, co bylo předtím. Moc jsem si přál přejít z mládežnického do dospělého basketbalu, což je hlavní důvod, proč jsem přišel do Pardubic - a teď, když se to povedlo, jsem šťastný. I za moji rodinu, která mi po celou dobu moc pomáhala a pohámá. Všichni teď máme ohromnou radost."
Kdo ji s tebou nejvíce sdílí? Právě rodina?
"Ano, je to tak. Rodiče do všeho vidí, o všem vědí, opravdu všechno s nimi sdílím: jakýkoliv úspěch, i neúspěch, je náš společný."
Takže největší fanoušci Adama Lukeše.
"Stoprocentně. Moje mamka je basketbalistka, táta tenista, takže oba sportovci. Ať vyhrajeme, nebo prohrajeme, ať se mi daří, nebo nedaří, ať to bylo ve Šlapanicích, v Tygrech, nebo v Bekse, moji rodiče stojí při mně! Vždycky budou mými top fanoušky. Zmínil bych ale i kluky z Tygrů Brno, ti to se mnou také hodně prožívají. Pravidelně si voláme, komunikujeme spolu, navzájem si přejeme. Takže moje rodina, pak Tygři - moje druhá rodina, a teď Beksa - moje třetí rodina." (usmál se)
Pojďme se ohlédnout o několik měsíců zpět. Co rozhodlo, že nasměruješ svoji začínající kariéru právě do Pardubic, a jsi spokojený s krokem, který jsi udělal?
"Na konci května jsem byl v Pardubicích na try-outu. Líbil se mi zájem ze strany klubu, pan Nečas za mnou byl několikrát i v Brně. Dalším důvodem bylo, že už jsem měl zkušenost s panem trenérem Repešou, poprvé jsem ho potkal v reprezentaci U18. Tohle jsou hlavní důvody, proč jsem se takhle rozhodl. Samozřejmě to není jednoduché, protože úplně všechno - škola, basket, spoluhráči... - je pro mě nové. Všechno, co jsem měl rád, co bylo až dosud nedílnou součástí mého života, kde jsem vyrůstal, je teď desítky kilometrů daleko, ale přesto jsem za toto rozhodnutí rád. Už dneska vím, že to pro mě byl výborný krok. Jsem šťastný!"
Můžeš říct, že už ses v pardubickém klubu plně adaptoval?
"Snažím se všechno si postupně osahat. V týmu jsem kromě Matyáše Vrábela vlastně nikoho osobně neznal, jenom z televize a z TVCOMu. Je to pro mě úplně nový začátek. Zapojuji se do různých i mimotréninkových aktivit, chci být ve všem v centru dění. Pomohlo mi i to, jak hezky mě kluci v týmu přijali. Samozřejmě vím, že jsem nejmladší, benjamínek týmu. Takovou mám roli, ale přijímám ji."
Mluvil jsi o hezkém přijetí v týmu. Jaký pocit máš po několikatýdenní přípravě z týmové chemie?
"Výborný!! Každý hráč má nějakou roli. Třeba Kamča je klasický tmel týmu, velký vtipálek. (okolo procházející Petr Šafarčík s úsměvem prohodí: "Adame, taky mě pochval, jo?") Tady Peca, to je jasný, to je hlas šatny. (pousmál se) Chemie je výborná a jsem moc rád, že to tak je, že je tady takovýhle kolektiv, protože už to je profesionální sport. Hráči jsou něco jako kolegové v práci a nemusí se vždycky povést, aby tým takhle dobře fungoval. Jak na hřišti, tak mimo něj se cítím velmi dobře a jsem tady šťastný."
Máš v týmu nějakého svého mentora? Někoho, za kým si jdeš pro radu?
"Spíš bych řekl, že od každého si beru něco. Na hřišti mi vždycky někdo poradí. Na Dukle bydlím s Matějem Burdou, který byl v minulém roce v podobné pozici jako teď já, ten mi hodně pomáhá. Peca si mě občas zavolá na hřišti a poradí mi, co v které situaci příště udělat líp, a takhle bych mohl pokračovat. Takovéhle zlomky informací dostávám od každého a jsem za to upřímně strašně moc rád, protože to, že se mi spoluhráči snaží pomoct, taky není samozřejmost."
Takže i tyto střípky ti pomáhají v rychlejší adaptaci?
"Jednoznačně ano. Chci dostávat rady a informace, protože jak jinak se můžu zlepšovat? Když člověk má takovéhle okolí, kde jsou kluci, na jejichž úrovni bych jednou chtěl být i já, je to skvělé. Možnost být s nimi na jednom hřišti, přihrávat si s nimi balón, komunikovat s nimi, je neocenitelná. Snažím se vnímat každý detail, zkrátka být jako houba: nasát všechno, co můžu." (usmál se)
Hned první zápas v přípravě jsme odehráli proti bundesligovému Chemnitzu, následovali další kvalitní soupeři, včetně Igokey Aleksandrovac, týmu, jenž hraje Basketball Champions League. Pokaždé jsi dostal velice slušnou minutáž. Jak to na hřišti vnitřně prožíváš?
"Hodně! Nakousl jsi třeba zápas v Chemnitzu. Když jsme s reprezentací U18 v létě trénovali na ME, měli jsme právě tam soustředění a po našich trénincích mělo tréninky áčko Chemnitzu. O měsíc a půl později pro mě byl hodně zvláštní pocit, že stojím s Beksou proti těmto borcům na jednom hřišti a jdu s nimi hrát zápas... To samé Igokea. Na Champions League jsem koukal jenom doma v televizi a najednou... Těžko popsat pocity, které jsem měl, vždyť hráči, na které jsem se nedávno díval na obrazovce, byli najednou mými protihráči, já jsem se jim snažil vzít balón a oni se ho snažili vzít mně... Co na to říct? Budu se opakovat, ale jsem za to hrozně moc rád!"
Cítíš na sobě, že s každým dalším zápasem získáváš větší sebedůvěru?
"Určitě, je to tak. První zápas v Chemnitzu jsem snad ani jednou nepředribloval půlku, natož abych vystřelil na koš. (usmál se) Troufám si říct, že progres na sobě vidím. Je to o tom, všechno si osahat, zvyknout si. Hra je mnohem náročnější, jak v rychlosti, tak ve fyzičnosti, ve střelbě... Na hřišti je to strašně znát, každá chyba se trestá. Jak jsem říkal, na všechno si postupně zvykám, ale cítím, že jsem zápas od zápasu jistější ve věcech, které mám na hřišti dělat."
Jak bys sám sebe charakterizoval? Nejen po basketbalové stránce, ale i osobnostně.
"Já jsem spíš tišší člověk. Nejsem ten, kdo je v šatně hodně slyšet, kdo je nejhlučnější článek v místnosti. (pousmál se) Snažím se s lidmi dobře vycházet a od každého si něco vzít. Nemám moc velký okruh blízkých přátel, ale já říkám, že kvalita je víc než kvantita."
Kdybych měl říci svůj pocit, jak jsem tě dosud mohl poznat, hovořil bych o nesmírné pokoře, pracovitosti, důslednosti...
"Dovolím si říct, že takový jsem. Zásadní podíl na tom mají moji rodiče. Vždycky se o mě krásně starali a to, že teď můžu být v Bekse, by bez nich rozhodně nebylo, takže jim strašně moc děkuji! Myslím, že se to promítá i na hřišti. Snažím se na sobě maximálně pracovat, a to nejen na palubovce, ale i ve škole. Všechno spolu souvisí. Věřím, že práce se nedá lidově řečeno ošulit. Nerad bych někdy v budoucnu doplatil v jakékoliv oblasti mého života na to, že jsem pro něco tvrdě nepracoval. Snažím se prostě dělat všechno naplno a jsem přesvědčený, že se mi to vrátí. Tak jako teď v basketbalu, protože to, že jsem v Bekse, je výsledek nějakého mého snažení, samozřejmě za velké podpory mé rodiny."
A také ve správně zvolené cestě, po které jsi dosud kráčel.
"Určitě - to samé platí i pro mé předcházející trenéry, tedy jak v mateřském klubu ve Šlapanicích, tak pak v Tygrech Brno. Vždycky kladli důraz na poctivou práci, aby se nic neodfláklo. Nejdůležitější byl přístup a samotná cesta, ne výsledek, ať už v basketu, nebo ve škole. A když jsme narazili na školu, vím, že bych ji měl mít vždycky v pořádku, protože jinak nemůžu hrát basket. Mám to takhle v sobě nastavené."
Naťukli jsme tvoji dosavadní basketbalovou cestu. Dokážeš říct, v jakém období ses nejvíce basketbalově posunul?
"Myslím si, že nejvíc po covidové pandemii. Uvědomil jsem si, jak mi basket chyběl, začal jsem si ho ještě víc vážit. Ani v době, kdy se nesmělo sportovat, jsem nezahálel, naopak jsem byl dost aktivní. Trénoval jsem, bavil jsem se s trenéry v klubu i v reprezentaci, na čem mám nejvíce pracovat. Řekl bych, že právě v tomhle období jsem udělal největší výkonnostní progres."
V Pardubicích jsi teprve několik týdnů, ale jak jsme zmínili, už sis vybudoval svou pozici v týmu. Jaké ohlasy máš od brněnských Tygrů? Sledují tě?
"Musím říct, že Tygři jsou hrozně mladý klub, existují teprve 7 let. Já a můj spoluhráč Lukáš Olbort, který je teď v Olomoucku, jsme první, kdo dostal šanci v klubu Kooperativa NBL. Věřím, že jsou za to rádi, že nám to přejí a jsou na nás hrdí. Jsme spolu nadále v úzkém kontaktu, protože za Tygry budu hrát v letošní sezoně v kategorii U19, a tak jsem vždy rád za příležitosti moct se s klukama potkat i při trénincích před některými těmito zápasy .Vždycky si budu zakládat na tom, abych měl s Tygry dobré vztahy."
Co považuješ za své silné stránky, jimiž chceš pomáhat týmu?
"Řekl bych o sobě, že jsem týmový hráč. Záleží mi na tom, jaké číslo máme na konci ve skóre, ne na tom, jaké mám já v kolonce bodů. Vnímám to tak, že jsem zodpovědný a spoluzodpovědný za tři věci: za můj výkon, za výkon týmu a za konečné skóre. Každá věc spolu souvisí a navazuje na sebe. Vím, že když budu hrát tak, jak nejlépe umím, tak týmu pomůžu. A konkrétní silné stránky? Asi obrana, tam se snažím nejvíce pomoct. Myslím, že když budu bránit tak, jak bych měl, mám také největší šance udržet se na hřišti. Celkově se ale snažím zlepšovat všechno: střelbu, nájezdy... Nemyslím si, že v tom úplně plavu, ale musím svoji hru přizpůsobit tomuto vyššímu levelu."
Nastoupil jsi do všech přípravných utkání, tvoje minutáž se pohybovala kolem 15 minut na zápas. Je to pro tebe překvapení?
"Na začátku přípravy byli někteří kluci zranění, i proto jsem, myslím, hrál tolik minut. Jsem ale moc rád, že mi trenér věří a dával mi šanci i v dalších zápasech. Snažím se každou minutu na hřišti odehrát s co největším úsilím. Celé je to pro mě odměna, každé minuty si neskutečně vážím."
A kde by ses rád viděl v průběhu sezony?
"Samozřejmě na hřišti. (rozesmál se) Vím, že to bude záležet jenom na mých výkonech v trénincích, případně v zápasech. Musím trénovat a hrát s maximálním úsilím, redukovat chyby. Všechno vychází z tréninku, pak přijde to, co si zasloužím."
Úvodní tři kola odehrajeme v soupeřových halách, ale poté přijde naše domácí premiéra. Její kulisy budou nachystané vskutku parádně: první domácí zápas v sezoně - tvůj první v NBL před pardubickými fanoušky, na druhé straně kurtu bude stát nejatraktivnější možný soupeř - Nymburk, a ve vyprodané Sportovní hale Dašická moderátor při představování Beksy hlásí: číslo 7, Adam Lukeš. Jak ti to zní?
"Jako sen. (pousmál se) Takhle, já jsem byl dojatý už v přípravě, když jsem nastupoval na Dukle proti Nymburku. Přiznám se, že to pro mě bude velký milník: být na soupisce, a třeba, když to půjde, si i zahrát. Těžko se to popisuje. Jestli budu na hřišti - doufám, že ano, věřím v to - bude to neuvěřitelné, jednou na to budu rád vzpomínat."
