Po obratu semifinálové série proti Brnu nás čekala titulová série s Nymburkem. Do finále jsme nešli s pocitem splněného cíle, ale skutečně věřili, že můžete bojovat o titul, je to tak?
„Snažil jsem se využít vlastní zkušenost z doby, kdy jsem byl v Ústí nad Labem. Před dvěma lety jsme také postoupili do finále a už samotné stříbro bylo vnímáno jako obrovský úspěch. O titulu se tehdy příliš neuvažovalo a samotný postup do finále se podle mého až moc oslavil. Tentokrát jsem ale nechtěl, aby se něco podobného stalo i nám. Věřil jsem v naši konkurenceschopnost a bylo pro mě důležité, abychom si to připomínali od prvního tréninku před finálovou sérií. Říkali jsme si, že nejsme jen sparingpartner, že tady nejsme od toho, abychom si s Nymburkem zahráli čtyři zápasy a pak šli oslavovat stříbro. Chtěli jsme hrát o titul.“

Vstup do finále nám ale nevešel podle představ, souhlasíte?
„Ano, první zápas mě hodně mrzel. Ačkoliv jsme ho prohráli jen o osm bodů, Nymburk nás přehrál. Po druhém utkání pak byly emoce ještě silnější, protože jsem cítil, že jsme byli lepší a utkání měli vyhrát. Přestože jsme v sérii prohrávali 0-2, řekl jsem hráčům, že Nymburk není o tolik lepší a že nás čekají dva domácí zápasy, které chceme zvládnout. Věřil jsem týmu i energii našich fanoušků.“

„Jednoznačně. Nebyla to žádná falešná hra na sebevědomí nebo něco hraného. Ta víra byla opravdová. A právě to je podle mě klíčové, když nastupujete jako outsider proti favoritovi. Nejdříve si musíte vůbec připustit, že takového soupeře můžete porazit. Musíte si to umět představit. Teprve potom se to může stát i na hřišti. My jsme opravdu věřili, že Nymburk dokážeme ve finálové sérii porazit. A myslím, že náš soupeř to z nás cítil.“

Po sedmém finálovém utkání převládalo zklamání, nebo hrdost na to, jakou cestu tým během sezony ušel? Jak se tyto pocity měnily s odstupem času?
„Prvním pocitem bylo samozřejmě zklamání. V sedmém zápase jsme bohužel nepodali výkon, na který jsme byli zvyklí, a Nymburk naplno využil své obrovské zkušenosti. A právě ty jsou v takových chvílích nepřenosné. Jak ale ubíhaly hodiny a dny po finále, začaly převládat pozitivní emoce. Dnes cítím především obrovskou hrdost. Nejen na hráče, ale na celý klub. A jeho nedílnou součástí jsou fanoušci, kteří byli po celou sezonu neskuteční. Myslím si, že jsme byli za naši práci všichni odměněni dvěma stříbrnými medailemi a sezonou, na kterou budeme dlouho vzpomínat.“

Co dala uplynulá sezona Janu Šotnarovi jako trenérovi?
„Každá sezona člověka posune, ale platí to zejména o play-off, které je psychicky nesmírně náročné. Deset měsíců na něčem pracujete a pak se během několika týdnů rozhoduje o tom, jestli budete úspěšní, nebo ne. Mě osobně tato sezona posunula především ve zkušenostech z těžkých zápasů. Pořád se považuji za trenéra na začátku kariéry, ale zároveň jsem si zase o něco víc upevnil sebevědomí, že dokážu vést tým i v náročných situacích nebo ve chvílích, kdy se mu zrovna nedaří. Velkou zkušeností byla už předchozí nevydařená sezona, ale zejména finálová série s Nymburkem byla pro mě a celý tým obrovským testem. Připravovat se proti trenérovi, jakým je Oren Amiel, je škola, kterou vám nenahradí žádný seminář. To jsou zkušenosti, které člověk získá jen na vlastní kůži. Věřím, že mě i celý realizační tým to posunulo zase o kus dál.“

Říká se, že těžší než vystoupat na vrchol je mezi nejlepšími zůstat. Co bude pro pardubický klub v dalších letech klíčové?
„Především vnímám, že pardubický klub je v rámci českého basketbalu velmi silnou organizací. To je základní předpoklad pro dlouhodobý úspěch. Ne vždy musí dojít na finále nebo na medaile. Důležité ale je, abychom fanouškům pokaždé nabídli produkt, za kterým si můžeme stát a se kterým se budou moci ztotožnit. Také mě těší, že vedení klubu prodloužilo spolupráci s celým realizačním týmem na delší období. Je to důkaz, že chceme budovat něco většího než jen tým pro krátkodobý výsledek. Věřím, že společně vytváříme stabilní a dlouhodobě úspěšný klub.“

Jaká je vaše dlouhodobá vize pro pardubický basket?
„Věřím, že i když žijeme ve sportovním městě, kde mají hokej a fotbal velmi silnou pozici, má své pevné místo také basketbal. A věřím, že právě Pardubice mohou být z dlouhodobého hlediska číslem jedna českého basketbalu. Je to vize i sen, za kterým chceme společně jít. A uděláme maximum pro to, aby se jednou stal skutečností.“